Na několik dní jsem měl možnost využívat dublinskou hromadnou dopravu a tento traumatický zážitek si vysloužil vlastní příspěvek na můj poloprázdný blog.
Já si ještě na letišti koupil tz. Leap Card Visitor, což je lístek na většinu dopravy v Dublinu na 72 hodin. Dále pak existuje něco na 6 dní a 10 dní. Pokud tedy chcete lístek jen na jeden den, hodinu, či jednu jízdu, máte smůlu. Lze ovšem koupit lístek u řidiče v autobuse, přičemž mu řeknete, kam jedete a on vám to napočítá. Musíte mít ale přesně žádanou částku, nevrací. Vrátit si můžete nechat později na centrále autobusové dopravy (po předložení jízdenky).
Druhy dopravy
Celkově existují v Dublinu tři druhy veřejných dopravních prostředků (když nepočítám hojně využívaný bike sharing):
Dublin Bus
Jezdí tu modrožluté double-deckery. Důvodů, proč jsem si na dopravu autobusem troufl až když nebylo zbytí, je hned několik.
Systém značení funguje pomocí kombinace čísla zastávky, adresy a linky. Na fotce vpravo je tedy zvěčněna zastávka č. 342 na College Street a jede tudy linka CV, přičemž ty kombinace písmen a čísel dole jsou čísla autobusů. Jednou jsem jel linkou obsluhovanou autobusem číslo 31, 31a a 31b. Když jsem se zeptal na zastávce pána, jaký je v nich rozdíl, po chvíli přemýšlení z něj vypadlo, že některé jezdí jinudy a některé zase jen občas. Aha.
Na většině zastávek nejsou umístěné jízdní řády. To se na první pohled může zdát jako docela dementní, jenže jak jsem záhy zjistil, autobusy stejně moc jízní řády nedodržují. Možná je to tím, že jsou všechny zastávky na znamení, a to když chcete vystupovat i nastupovat (musíte na řidiče mávat).
Za největší problém bych ale považoval skutečnost, že uvnitř autobusu není nikdy napsáno pořadí zastávek, natožpak kde-právě-jsme-a-kam-jedeme-animace, jak je to na obrazovce v pražských autobusech. Paní v reproduktorech to říká, dokonce dvakrát: nejdříve normální angličtinou (čemuž není rozumět kvůli bídné kvalitě a okolnímu ruchu) a potom irštinou (čemuž není rozumět, protože to většinou zní jako by se Maďar dávil finským bonbónem a vypadá asi nějak takhle: Ceathrúchaolanathaghlais).
Mimo hlavní společnost DublinBus existují i menší provozovatelé autobusové dopravy, většinou na nějaký konkrétní účel či místo (letiště, památky, vyhlídkové jízdy).
Luas
Tramvaj. V Dublinu je tramvajová síť zhruba stejně velká jako linky A + C pražského metra, takže nic moc. Jsou tu dvě hlavní linky, červená a zelená, přičemž každá se různě větví. Pro označení jednotlivých tras zvolili následující systém: na Red line jsou trasy A, A1, C, C1, na Green Line jsou trasy B, B1, Bx a D. Proč? Proč ne. Zajímavé taky je, že pokud má linka konečnou v centru (na jiných konečných jsem nebyl, takže nevím), není tu točna. Tramvaj na poslení zastávku vjede do protisměru a pak z ní vyjede normálně rovně. Tento systém je prý někde i v pražském metru. Je pak tedy dost těžké nebýt zmatený turista, když vagóny mají východy na obou stranách, na jedné zastávce se nastupuje z jedné strany, na další se vystupuje z druhé strany, a celé je to navíc ještě úplně obráceně, protože se tam jezdí vlevo.
DART
Vláček. Funguje dost podobně jako naše metro, jenom je nad zemí. Většina trasy vede po pobřeží, takže k dopravě po městě ho moc neužijete. Podle wikipedie přepraví 15 milionů cestujících za rok, což je zhruba stejně jako pražské metro za 10 dní.
Zvláštnosti
Viděl jsem, že domorodci mají také Leap Card, ale trochu trvanlivější, ne laminovaný papírek jako je ta pro turisty. Divná věc ohledně užívání této karty je tzv. Touch On, Touch Off pravidlo, které do vás hustí se stejnou intenzitou, jako v Praze Beware of pickpockets. Kartu totiž nepoužíváte jen při nastoupení do prostředku, ale i při vystupování (krom autobusu).
Pokud tedy chcete jet Luasem, ještě na platformě přiložíte kartu k validátoru, ten zacinká a pak teprve můžete nastoupit, jinak jedete načerno. Při vystupování opět musíte na platformě najít tento validátor a znovu si nechat cinknout. Stejně tak když lezete do/z DARTu, přikládáte kartu k turniketům. Nevím, proč to tak je. Možná irskou potřebou vše měřit a zaznamenávat - pokud třeba poskytujete wifi zdarma ve svém pubu, návštěvníci smí připojení využívat až poté, co zadají svojí emailovou adresu (je na to zákon, mají se tím získávat informace o poskytovaných službách či co). Výsledkem je, že lidi, co běží do tramvaje, naráží do lidí, kteří spěchají z tramvaje a mačkají se u zelených krabiček (nebo trčí ve frontě z nástupiště DARTu).
Každý druh dopravy má také jiného provozovatele, z čehož pramení dost nepříjemností, jako že na sebe spoje nenavazují či je omezená nabídka jediného lístku na všechny tři druhy dopravy. Na druhou stranu možná právě díky konkurenci v přepravě je ve všech vlacích, tramvajích a busech fungující wifi. (Opět tedy s přihlášením pomocí emailu, ale jelikož vám nechodí žádný ověřovací mail, můžete vyplnit celkem cokoliv.)
Obecně je taky problém s čitelností karet. Někdy vás přístroj zešikanuje a hází vytrvale červené světýlko, než se na několikátý pokus podaří. Blbé to je zvlášť v situaci, kdy nestíháte vlak, protože jste zvyklí z kontinentu a omylem vlezli na platformu do obráceného směru. Intervaly všech dopravních prostředků byly občas 10-15 minut, nejčastěji však 20-40 minut, záleží na trase.
Takže až vám příště ujede metro a další pojede tyvole až za tři minuty, tak by mohlo být i hůř.
